Petra Z. píše z Portugalska (část 4)

Sedím na pláži a vítr mi čechrá vlasy. Už i tady u oceánu začíná podzim, nicméně stále mám na sobě kraťasy a je to ok. Přemýšlím, co všechno napsat o uplynulém měsíci. Děje se toho pořád hodně, ale všechno tak nějak v klidu. Na konci září jsme zaplatili nájem v našem portugalském bytě na celý říjen. Učím několik lekcí jógy v týdnu a Michael také dostal pěknou pracovní nabídku, takže to vypadá, že do Vánoc tu pobudeme.

Už se v Peniche celkově lépe orientujeme. Poznali jsme spoustu lidí z různých částí světa. Přijíždějí za námi přátelé z Čech. Každý den trávíme hodně času venku, což svědčí nám všem. I Shanti konečně přibrala. Máme jednoduchý život a peněz tak akorát na to, co potřebujeme. Jak léto odchází, je v okolí méně a méně lidí. Dny se trochu zkracují. Žádný velký noční život se tu nekoná, takže chodím spát docela brzy a vstáváme bez budíku. Ruch velkoměsta, který znám z Prahy, tady neexistuje. Ten klid se mi líbí.

Na lekcích potkávám lidi z celého světa. Mám radost, protože vidím, že všude na světě si lidé uvědomují, že skrze sebe mohou konat. A proto hledají cesty blíž k sobě, ke zdroji vnitřního hlubokého klidu a míru, chtějí žít život v přítomnosti. Což je mým tématem nejen na lekcích, ale i ve vlastní praxi. Na spojení s přítomností si vyhrazujeme speciální čas na podložce, při meditacích atd. V rámci tohoto času jsme schopni se zklidnit a dotknout se podstaty uvnitř sebe. Ale proč si stále vyhrazovat speciální čas? Proč se nerozhodnout právě teď, že s tou samou vnitřní pozorností a klidem konám všechny činnosti – žiju. Náš speciálně vyčleněný čas je přece doba našeho života. Žijeme, děláme rozhodnutí, když jsou třeba, a necítíme potom tíhu. Tam by měla vést naše jógová či meditační praxe. Povzbudivé je, že jakmile tohle vědomí přijde, už nezmizí. Možná se na chvilku někam ztratí, ale pak přijde další moment a další. Postupně jsou tyto vědomé momenty častější a prodlužují se. Jen otevřít srdce a nabídnout svou tvořivou sílu vesmíru. Kompas máme v sobě. Tolle uvádí, že vědomí nás vede, když v sobě cítíme nadšení a když cítíme radost z toho, co konáme. Pokud se neděje ani jedno, jsme schopni aspoň přijmout situaci, jak přichází. Pokud ani to nedokážeme, je třeba udělat nové rozhodnutí a kroky, protože jsme se od sebe opět vzdálili.

Tím, že mám možnost být tady v klidu, jsem získala daleko větší prostor k zachycení toho, co se uvnitř mě odehrává. Pozoruji, jak se někdy zlobím na sebe, jak se někdy zlobím na někoho jiného a sama před sebou kličkuji a nechci vidět, jak se věci opravdu mají. I když podstatu dění vnitřně vnímám. Vnímám, kolik očekávání mám od situací a lidí, na kterých lpím. A jaký se rozprostře uvnitř klid a mír, když od lpění na výsledku upustím a přijímám situaci tak, jak je.

Z ásan mě v tomto období hodně oslovuje pozice pokorného bojovníka (baddha vírabhadrásana) a twist v předklonu ve stoji (prasarita padottanásana). První je pozice bojovníka, kdy se skláním čelem k zemi vedle předního pokrčeného kolena a zároveň spojím ruce za zády a zvedám je nad hlavu. V druhé pozici stojíme s roznoženýma nohama, s rovnými zády se předkloníme a spustíme k zemi natažené ruce, přímo pod úroveň ramen. Pak jednu ruku zvedneme vzhůru, twistujeme v páteři, ramena by se měla dostat nad sebe, obě ruce propnuté. Obě předklonové pozice posilují úctu a pokoru v nás. Cítím v těchto pozicích stažení pozornosti do sebe a vnímání vlastní vnitřní síly. Propojení se Zemí a s kořeny skrze chodidla, které probouzí sílu našeho středu, náš oheň, schopnost akce. Avšak zároveň se skláním před zdrojem síly, z které pocházím a přijímám přirozený běh věcí, netlačím. Poté se jen postavím do stoje s rozkročenýma nohama, položím dlaně na solar plexus a dýchám. Usmívám se, jak silná a zároveň laskavá energie proudí tělem. Vše co potřebuji, je uvnitř mě. Jsem svobodná.